Archiv dne: 23 prosince, 2013

Bylo už hodinu po půlnoci 24. prosince 1953, když před vjezdovým návěstidlem do stanice Šakvice zastavil osobní vlak číslo 718. Večerní spoj nabral cestou z Brna velké zpoždění, a tak musel dát přednost protijedoucímu rychlíku ze Slovenska. Část cestujících pospávala, ostatní se už možná těšili na setkání se svými blízkými u vánočního stromku.

Zatímco osobní vlak stál, po téže koleji se k němu zezadu blížil noční rychlík R4 z Prahy do Bratislavy. Za jeho bezpečnost nesli odpovědnost tři lidé, ani jeden z nich však v té době jízdu soupravy nekontroloval. Strojvedoucího a topiče rychlíku přemohla únava po předchozí dlouhé službě, nemluvě o vlivu dvou a půl litru červeného vína, které během dne vypili. Jediným bdícím členem personálu tak byl vlakvedoucí, jehož pozornost ale zaměstnávalo vyplňování služebních tiskopisů.

Nikým neřízený rychlík uháněl nocí navzdory příkazům návěstidel a přes několik pokusů železničního personálu o jeho zastavení. Klimbající strojní četu probudil až hluk protijedoucího rychlíku na vedlejší koleji. V tu chvíli rozespalý strojvedoucí zahlédl kousek před sebou koncová světla osobního vlaku, jenž se právě začal rozjíždět směrem do zastávky Šakvice.

Rychlíková lokomotiva narazila do zadních vozů osobního vlaku prakticky v plné rychlosti. Poslední vagony proměnila ve změť trosek, vozy v přední části soupravy vykolejily a převrátily se na bok. Rychlík dopadl o poznání lépe; sílu nárazu totiž utlumil kotel parní lokomotivy, takže poškozeny byly jen tři vozy.

Jako první se k místu neštěstí seběhli místní obyvatelé a dobrovolní hasiči, které vzbudilo houkání sirény. Podívaná, která se jim naskytla, byla jen pro otrlé. Z trosek zdemolovaných vozů se ozýval hlasitý pláč a sténání zraněných.

Ačkoliv vyprošťování přeživších začalo prakticky okamžitě, kvůli tmě a nedostatku nástrojů museli někteří ze zraněných čekat na vyproštění i několik hodin. Stěží zpochybnitelné hrdinství zachránců bylo v protikladu k několika případům rabování a okrádání mrtvých, o nichž se zmiňuje historik Ladislav Valihrach.

Pokud jde o počet obětí, obvykle se uvádí dvě čísla. Podle jedné varianty přišlo o život 106 osob a 102 bylo zraněno. Druhá verze hovoří o 103 mrtvých a více než osmi desítkách zraněných. Tak či onak, v historii české železnice jde dodnes o druhou nejhorší nehodu. Počtem mrtvých ji překonala jen čelní srážka vlaků u Stéblové na Pardubicku v listopadu 1960. Po ní se do svých domovů nevrátilo 118 lidí.

Viníci šakvické tragédie kupodivu vyvázli ze srážky živí a později byli postaveni před soud. Verdikt padl v půli července 1954. Strojvůdce rychlíku Ambroz Růžička dostal pětiletý nepodmíněný trest a navrch desetiletý zákaz činnosti v dopravní službě na železnici. Topiče Štefana Adamce poslal soud do vězení na čtyři roky a stanovil mu pětiletý zákaz činnosti. Nejmírnější trest, tři roky za mřížemi, si ze soudní síně odnesl vlakvedoucí Josef Hubač.

Dnes je sotva uvěřitelné, že o tragedii u Šakvic přinesl dobový tisk jen stručnou a velmi povšechnou zprávu. Nejsou známy ani žádné fotografie z místa neštěstí, nemluvě o případném filmovém záznamu. Na nehodu se mělo zkrátka zapomenout, což se do značné míry také stalo. Teprve před dvěma lety byla na šakvickém nádraží odhalena deska, která tuto 60 let starou událost připomíná.

Shodou okolností se o tři roky dříve udála nedaleko Šakvic ještě další tragedie. Na železničním přejezdu v Podivíně smetl rychlík autobus ČSAD. Tragédii zavinil drážní zaměstnanec, jenž ve chvíli, kdy po trati přejela nákladní souprava, vytáhl závory a neuvědomil si, že se z opačného směru blíží rychlík z Bratislavy. Tři dny před Štědrým dnem roku 1950 tak v důsledku fatální chyby zahynulo 34 lidí a dalších 56 jich bylo zraněno. Zajímavostí je, že ve vlaku sedělo také pár cestujících, kteří přežili železniční nehodu u Podivína, při které tři roky předtím zemřelo 34, podle jiného zdroje 37 lidí.

Zdroj: Financninoviny.cz s přispěním Wikipedie